První příkaz zněl: Buďte v 7 hodin ráno v Telči na náměstí.
To bychom s babičkou a dědou zvládli, ale pro pražského švagra ...! Znáte ten citát z jiného filmu: „To je pošťák, toho vy nemůžete znát!"
Vstali jsme hodně brzy, ranními mlhami jsme z Albeře vyráželi směrem k Telči. Pražské děti volaly, kolik vidí srnek, zajíců, bažantů a ty rybníčky, jen Rákosníček chyběl, asi někde krájí hustou mlhu. Nikdy jsme s nimi za ranního úsvitu okolím chalupy neprojížděli.
V Telči byl velkým zážitkem randál v neděli v 7 hodin na náměstí, když jsme mohli pomoct s nafouknutím balonu a pak už na strach nezbyl čas. Rychle nastupovat, vyrážíme!
Krása, vystoupali jsme prudce vzhůru, měl jsem obavy z těch krásných renesančních domů a z té špičaté věže, ale opravdu jsme přímočaře vzlétli. A pak už jen my, obloha a ticho. Pohoda, odpočinek i na šišky jsme si zalétli, když je máte v nabídce na internetu! To ticho a lesnatá Vysočina.
Přistáli jsme tak pomalu a opatrně uprostřed louky, přiznám se, že jsem měl z konce letu strach, neboť mi nedávno operovali koleno, ale nebylo čeho se bát. Byli jsme pokřtěni, byl to pro všechny hezký den. A v půl desáté jsme byli zpátky doma, poseděli na dvoře u kafíčka a sousedi ( také Pražáci) se právě probouzeli.
A my už toho měli ten den odžito! Díky!
Jiří z Borové
