Brno - Čebín (9.9.2008)

Vážení přátelé,
dovoluji si Vám zaslat reportáž z mého prvního letu balónem, který se uskutečnil v úterý 9.9.2008. Start z brněnské přehrady a doletěli jsme k Čebínu.

Protože se jednalo o skvělý zážitek, tak jsem o tom napsal příspěvek na internetové stránky naší společnosti O2 a tak je v příspěvku ještě naskenovaná letenka a Křestní list a co je podstatné je tam i fotogalerie. Bohužel Vám nemohu poslat odkaz na www stránky - jedná se o intranet a tak přístup zvenčí není možný.

Ještě jednou díky za krásný zážitek a především za bezpečný let a všechno další, co jsme se s dcerou od pilota Tomáše dozvěděli.

Vybral jsem večerní let balónem, sraz o půl šesté  u brněnské přehrady - u Rybářské bašty. Po dálnici uběhla cesta bez jakýchkoliv problémů. V Brně  kolony aut ( ostatně jako vždy), popojíždění, hodně spěchajících a mnohdy nervózních řidičů - prostě standardní úterní odpolední provoz. Ale na místo srazu jsme dorazili včas. Piloti balónů měli stejné problémy - měli sice nepatné zpoždění, to však velmi rychle dohonili. 

Pilot - Tomáš - mi zavolal na mobil a tak jsme se během pár minut našli, pozdravili se, představili a začali s přípravami na vlastní let. To znamená  sundat z vozíku balón, koš a ventilátor. Roztáhnout balón na zemi, zkompletovat koš (nasadit hořáky, připojit je k tlakovým lahvím) a připojit koš k balónu. Dále nafouknout balón pomocí ventilátoru, po nafouknutí zapálit hořáky a připravit tak balón k vlastnímu letu. Byl jsem docela překvapen, že to všechno jsme zvládli do půl hodiny - bylo to asi i tím, že jsem pomáhal. Pak Tomáš vydal pokyn k nástupu. A že poletíme. 

Čekal jsem velmi pomalé a majestátní stoupání - ve filmech je to tak vždy. Když jsme nastoupili s dcerou do balónu, tak Tomáš spustil hořáky na plný výkon a balón začal rychle stoupat - a to bylo moc dobře, protože nebyl vůbec žádný čas na nějaké špatné pocity z výšek či dokonce obavy. Vystartovali jsme jako první a během velmi krátké doby jsme byli (alespoň podle mého pocitu) vysoko nade všemi a co bylo pro mne šokující zjištění - vůbec mi nevadila výška. Naopak úžasný pocit vnášet nad krajino , nad lidmi, domy, silnicemi a stromy.

To už ale Tomáš hlásí na letiště Brno svou polohu, předpokládanou trasu a výšku letu - on totiž balón je vlastně letadlo a tedy musí dodržovat všechny předpisy o letovém provozu. Všechno je OK, let je povolen a Tomáš se může už plně věnovat své úloze jak pilota, tak i člověka, který má velký přehled o létání, balónech a všech záležitostech, které jsou s tím spojeny. Ochotně a pro nás laiky maximálně srozumitelně nám zodpovídá všechny otázky, které mu klademe. To se už blížíme nad vodní hladinu přehrady, kde marně zdravíme veslaře - asi nás v zápalu boje nevidí. Sneseme se nízko nad hladinu - ještě že tam nejsou rybáři, které bychom zvukem hořáků asi rušili. Ale na druhé straně by měli zcela mimořádnou výmluvu, proč nemají nic uloveno. Mírný vítr nás nese k břehu a je nejvyšší čas stoupat, abychom nepřistáli na přístavišti parníků.

Stačí opravdu chvilka a už jsme zase vysoko nad korunami stromů, bez jakýchkoliv potíží se dostáváme nad všechny kopce a stoupáme stále výš a výš. Vtom přichází hlášení od řídícího letového provozu v Brně, že v našem kurzu poletí letadlo. A opravdu - pod námi vidíme, jak  nějaké letadlo letí hluboko pod námi. A stále stoupáme - máme povolení vystoupit do výšky 4000 stop, tak to beze zbytku využíváme.

Z této výšky už nejdou rozpoznávat detaily - lesy už jsou jako jednolitá plocha, silnice jen drobné linky a jsou krásně vidět jednotlivá města. Když zrovna pilot nepouští hořáky, tak je zde nádherné ticho a protože balón se pohybuje stejně rychle jako vítr, tak je je v koši balónu bezvětří - prostě něco skvělého. Je také nádherně vidět, jaký tam dole na zemi dýcháme vzduch - jsou vidět všechny odstíny šedé, někde jsou bílé, jakoby mlžnaté plochy. Nad námi je vidět nádherná azurově modrá obloha. V dálce je vidět elektrárna Dukovany, její chladící věže jsou v bílém oblaku páry.

To se ale už blíží konec letu, protože jsme už spotřebovali tolik plynu, že musíme hledat místo na přistání. Takže začínáme pomalu klesat. Vtom ale vidíme, jak nějaký zemědělec na poli provádí orbu. Má pěkně rovné brázdy, takže  žádáme pilota, jestli by se nemohl k poli přiblížit a naznačit přistání. Pak bychom třeba viděli křivé brázdy. Snesli jsme se dost nízko, ale na kvalitě orby se nijak neprojevilo - možná nás ani neviděl. Tak pilot opět zapnul hořáky a letěli jsme pryč. Přiblížili jsme se k Čebínu, kde je výraznou dominantou velký lom. Lom jsme jako místo přistání vyloučili, takže hledáme dál. Tomáš ještě vyhověl našemu přání, že opravdu  nechceme přistát v komplexu vepřína - díky za jeho vstřícný přístup. Kousek dál je posečené pole a tam se rozhodl pilot ukončit náš let. Řekl nám, jak se máme při přistávacím manévru zachovat, jaký zaujmout postoj a kdy můžeme z koše vystoupit.

Přistání bývá vždy tím nejsložitějším a nejrizikovějším manévrem z celého letu a proto jsme měli trochu obavy, jaký bude náraz na zem, jak daleko nás to bude smýkat. Pravdou je, že jsme přistání málem ani nezaregistrovali - minimální náraz na zem a cca 2 m nás to potáhlo a už jsme byli bezpečně na zemi. Mezi tím už byl na místě přistání pozemní doprovod a mohlo se začít s balením a odjezdem. Bylo ale nutno dodržet jednu tradici balónového létání - přivítání na zemi. Podle této tradice patří nové jméno tomu, kdo poprvé letěl balónem a šťastně přistál, součástí této tradice je i křest a tím získání nového jména. Křtí se větrem, zemí, ohněm a vodou, přesněji šampaňským. Tak jsem získal nové  balonářské jméno.

A co říci na závěr? Fantastický zážitek. I když to tak nevypadá, tak se vůbec nejedná o nějaký adrenalin, ale o maximálně pohodový zážitek.